A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Namíbie - Cestopisy

tri tydny namibie 2005 sami autem

z windhooku na jih, pak pres poust do swakopmundu, na sever k himba a do etoshi. uplny jih a severovychod jsme nestihli.

Namibie 2005

Rozloha Namibie je 824292km2, tj prý jako Velká Britanie a Německo dohromady. Prý, nekontrolovala jsem to.
Počet obyvatel je asi 1 650 000. Prý, to asi nekontroloval nikdo.
Tj asi 2 obyvatelé na 1km2 .

  1. —————————-

-
Zpočátku mi přišlo škoda jet na dovolenou do Afriky v době kdy je tady, doma, léto. S pokračujícím létem jsem to ale viděla více a více jinak. Konečně budeme někde, kde je teplo a sucho. Letošní léto propršelo a bylo studené, úhrnem, co se týká počasí, stálo za bačkoru. Alespoň v Salzburgu.

28.8. neděle.
Byli jsme s Petrem v ZOO.
Ohromila nás velikost nosorožce a doufáme, že lvi v Africe jsou tak flegmatičtí jako ten salzburský.

30.8. úterý.
Dopoledne jsme měli pocit, jak hodně máme času, až jsme jeli na nádraží na docela poslední chvíli. K nádraží nás dovezl náš expediční vůz Škoda Felicie a bude tam na nás tři týdny, doufejme, trpělivě čekat.
Pak jsme dovlekli naše batohy na 4.peron a vlak už tu byl. Cesta začíná dobře.
Při hledání místa se ukázalo, že jeden vagon 2.třídy byl nahrazen vagonem 1.třídy. To ostatní cestující taky mátlo, tedy zůstal prázdný. Petrovi to prozradil průvodčí a tak jsme se vezli na letiště ve Frankfurtu nad M. 600km, tj. 6hodin, pohodlně, klimatisovaně, prostě prvotřídně.
Najednou jsme stáli. Průvodčí ohlásil, že z důvodů policejního zásahu je na trati zastaven provoz na neurčitou dobu. Dobrý! Moc reservy do odletu nemáme. A jak nejpozději před odletem musí být člověk vůbec na letišti?
Neurčitost čekání byla nervující. Trvala půl hodiny. Nakonec to člověku, co chtěl skočit pod vlak, dokázali rozmluvit a my mohli jet dál.
Na letišti jsme se zbavili batohů, koupili naší obligatní cestovatelskou whisky v duty free a už nás spolklo letadlo Air Namibia.
V 1hod. ráno jsme se pěkně nacpali typickou letadlovou večeří a zaujali nejlepší možné pozice na spaní. Pozice to byly vesměs spánek vylučující, tak to byl takový „travel limb“.

31.8.středa.
Venku je světlo, na hodinkách má být o hodinu méně než je doma. A už nás zase cpou jídlem. Venku neprší. Nemůže. Letíme ve výšce 10.000 m n.m. rychlostí 900 km za hodinu. Za oknem je –47°C.
Když ve Windhooku přistáváme, uletěli jsme 7800km a ani tady NEPRŠÍ!!! Vystojíme frontu na auto a najdeme ho. Je to Toyota Condor. Je vyšší, ale není to čtyřkolka, to by bylo půjčení ještě dražší. Naložíme naše batohy do auta a vyjedeme.
Ale to se snadněji píše, než udělá. Auto je velké a v Namibii se jezdí vlevo. Petr několikrát pustí stěrače místo blinkrů a táhne ho to podvědomě do prava.
Naštěstí jsme ve středeční dopolední špičce na silnici skoro sami. Teda, sami ne, jsou tu ještě první opice. Sedí na plotech u silnice.
Po prvních padesáti km usilovného snažení zůstat vlevo vjíždíme do města.
Zase máme štěstí. Hned na první křižovatce je parkoviště a na něm bankomat. Ten mi vydá, tady v Africe, peníze i na bankomatku, se kterou vybírám peníze i doma v Salzburgu. Teda, vydá, ale až s dopomocí místních. Je tu i sámoška, kde mají zboží jak u nás doma. Kupuju namibijské pivo a vodu, polské kyselé okurky, adapter na el. zástrčku a „rakouskou“ sladkou buchtu. Venku je obchod s uměním a za výlohou je Klimtův obraz a vedle něj africké umění.
A hned vedle je krám se zbraněmi a klobouky. Petrovi nový klobouk moc sluší.
Tak a pryč! Město si prohlédneme až poslední den. Vyjíždíme na jih.
300km rovné silnice. Je to trochu na nervy. Jsme oba z letadla nevyspalí a silnice je bez jediné zatáčky. Ale naštěstí taky skoro bez provozu. Po třech hodinách přímé jízdy severojižně odbočujeme na vedlejší. Po deseti km potkáváme tři kluky, jak hrají na silnici fotbal. Tedy těch posledních deset kilometrů jsem já žádný domek neviděla. Po dalších deseti kilometrech zabočujeme k naší první lodgi. Tři km po „antuce“ a jsme tam. Anib lodge. Máme asi minutu na to, rozhodnout se, zda se chceme přidat na „sundown trip“ po Kalahari. A asi dvě minuty na to převléknout se na něj. Stíháme to, vylézáme na jeden ze dvou jeepů a vyjíždíme do…. já nevím jak to popsat. První dojem je louka plná trní. Náš řidič a průvodce ale každou chvíli u nějakého toho trní zastavuje a povídá o něm.
Že nějaké tobolky si Namas - místní lidé - dávají do kapsy, protože to přináší splnění přání. Že jiné si věší na paty, aby chřestili při tanci, že suchá tráva kolem nás má obrovskou nutriční hodnotu pro lidi i pro zvířata a to i suchá. Že něco jako pichlavé roští má vysokou výživnou hodnotu, když se někdo potřebuje vykrmit, něco jako kalahárské brambory. Že ty obrovské boule na stromech jsou komplexy stovek hnízd malých ptáků…. Ale to už jsme začali i my vnímat pohyb kolem nás. Začali jsme vidět třeba mangusty - takové pouštní veverky. Žijí v symbioze s termity. Žijí v jejich dírách a za to je chrání před hady. Pštrosi, na jejichž vejcích se dá i stát aniž by se rozbila, nebyli k přehlédnutí. A ani zunky, tedy kombinace zebry a dunky, což je osel. Tedy zebráka, zebra by si prý nezadala. Různé druhy antilop, z nichž nejvic nás zaujali na poprvé oryxi, ani kudu se před námi neschovávali, jen si udržovali odstup.
Slunce se pomalu chýlilo a Kalahari nás začala víc a víc uchvacovat. Sametová žlutozelená barva trávy a temněoranžová hlína byla fascinující barevná kombinace. Západ slunce jsme viděli z jednoho takového oranžového kopce. A aby se nám to ještě víc libilo, dostali jsme k tomu občerstvení. Poprvé jsme ochutnali biltong, místní specialitu, sušené maso. Tohle bylo z oryxe.
Jako vždy v těhle krajích, tma byla náhle. A tak jsme se do kempu vraceli už pod hvězdama. Náš průvodce zastavil a ukázal nám kde na obloze najdeme jižní kříž.
Fakt existuje! Není jen v trampských písničkach!
Za úplné tmy nás jeep dovezl zpět do lodge. I ve tmě bylo vidět, že je hezká. Autíčko nám mezitím převezli k našemu domečku. Vytahali jsme do něj všechen náš majetek. Museli jsme ho nutně přerovnat. Po 24hodinách cestování už v něm vznikl nepřehledný chaos.
Domek byl velmi hezký, dobře a vkusně postavený a voněl čistotou. Po sprše jsme se i my cítili výrazně lépe. Měli jsme tou dobou toho už docela dost. Nevyspalí, únava z 350km autem…. jenže to už nás zvuk bubnu volal do jídelny.
V 19.00 hod jejich času, tedy 20,00 našeho, se začal podávat první chod.
Menu nám bylo na začátku presentováno v angličtině a jazykem nama. Ten je úžasný. V podstatě to jsou zvuky mlaskání. A prý se to dá i zapsat!!!
Dostali jsme sýr a sušený oryx se zeleninou a zálivkou – mňam, pak dýňovou polévku - tu jsem nemusela, a oryxový bifteček – lahoda. V 22.00 hod. moučníček. To jsem už nemohla a skoro neviděla.
Byla jsem tak unavená, že jsem měla pocit, že neusnu. Ale byly to plané obavy.
Spali jsme jak dudek s dudkovou.

1.9.čtvrtek
Budí nás ptáci kolem domku. Svět je ještě krásnější, když jsme se vyspali. Přerovnáváme naše batožinové předmětno a vyrážíme na snídani.
Ta lodge je hezká i za světla. Má dost vody, tak tady z „antuky“ roste spousta květin a je tu, v poušti, pro hosty i bazen. Teoreticky by bylo příjemné si zaplavat. Prakticky nám ale na koupání není. Je konec namibijské zimy. Odhadujeme to na asi 20°C. To je sice o polovinu víc, než byly letošní letní teploty v Salzburgu, ale pofukuje k tomu velmi svěží vánek. Dívka v recepci, se kterou si chvíli povídáme, říká, že v létě sice občas sprchne, ale přes den tu je až 50°C a v noci 30°C. To je nám tohle milejší.
Ptáme se trochu na život. V Namibii se prý bílí a černí s našejí dobře. Bílí to mají ale výrazně snazší. Do školy se musí - má chodit. Jenže se platí a z některých míst není škola dosažitelná vůbec, nebo musí být děti v internátech. A tak, když rodiče děti do školy nedají, nikdo je za to nezavře. A propast mezi chudým a bohatým se dál rozevírá.
Zdravotnictví je privátní, dobré a platí se. Existuje státní, gratis, ale velmi primitivní a bez prostředků.
Ta pěkná lodge je postavená namibijci a obstála by kdekoliv v Evropě.
Loučíme se s ní v 10,00 a jedem opět 300km rovně na jih. Dnes to jde Petrovi už výrazně lépe. Stěrače místo blinkrů pustí už jen 2x.
Cestou nejsou žádné atrakce. Teda je, jedna a nepřetržitě. Monotonní, rovinnatá, nekonečná, pustá krajina. Silnice končí někde na horizontu. Ta rozlehlost je fascinující.
Asi v 15,00 jsme na farmě, kde budeme dnes spát. Je výrazně skromnější. Snadno se rozhodujeme, že nemusíme vidět krmení gepardů. To jsme viděli v neděli v salzburské zoo. Za to budeme mít víc času se fotograficky vyřádit.
Nejdříve jedeme asi na hodinu na „hřiště gigantů“. Tak se to jmenuje doopravdy. Takové nekonečné kamenné pole. Kameny velikosti kostela si stojí navzájem na hranách.
Pak úprkem do „koecherbaum“ lesa. Jsou to akacie. Z jejich větví si místní dřív dělali toulce, tedy německy koecher, na šípy. Tedy toulcové stromy. Jsou staré 200 až 300 let. V souznění a těmi prastarými kameny tu je praenergie v přetlaku.
Při západu slunce dostávají stromy nezapomenutelné kontury. Jen se nesmíme zapomenout i my. Tma je okamžitě a pak v tom kameništi cestu ven nenajdeš.
Stihli jsme to i když Petr dlouho čekal až bude moci vyfotografovat namibijského sviště. Nakonec si svišť dodal kuráže a nechal se fotografovat en face i z profilu a já myslela, že si Petra budu muset vyzvednout až ráno.
Tak jsme mohli v 19,00 být pozváni majitelem farmy na véču. Vpodstatě k němu domu.
Opět atrakce, zadělávaná antilopa s omáčkou, zelenina a rýže. Mojí porci sladkého moučníku slupl Petr. Já přemýšlím, kolik nadváhy smí mít jedinec při zpátečním letu. Včera brambory, dnes rýže. Ptala jsem se jaká příloha je ale opravdu místní. Prý kukuřice a dýně. Rýže, mouka, zelenina, vše se dováží. Hlavně z Jižní afriky. Rýži já raději.
Když jdeme domu přes „dvorek“ mají hvězdy na nebi mejdan. Je jich tam milion, nebo trilion…?
Každopádně „telefonujeme“ tam nahoru, že jsou báječní, že děkujeme a ať všechny opatrují.
Petr dal spršku, snědl druhou porci moučníku, našel ve svém bordýlku pyjamo… samé úspěchy. Pak se pokusil číst průvodce. Přečetl tři řádky dvakrát a spal.

2.9.pátek
v noci za tmy jsme měli několikrát pocit, že jsme už vyspalí. Ale vstávání jsme nakonec neuspěchali. V 7,00 jsem potěšila, tak trochu nadrženého pana domácího, jak hezky cvičím jogu na dvorku. Pak snídaně s geografickým vyptáváním. Elektřina je z hydroelektrárny na severu a dynama. Sluneční energie, která se tu tak nabízí, se skoro nepoužívá. Prý je problém s isolací. Petr o tom pak ještě dlouho nespokojeně přemýšlel.
Nábytek z nádherného exotického dříví je z pražců kolejnic. Na ně se sem kdysi přiváželo dříví ze Zaire. Ale pražce prý už nejsou k mání. Jsou nahrazeny kovovými. Děvče, co nám dělalo snídani, vědělo, kde je Praha, protože bylo teď rok v Evropě jako děvče k dětem. Farma se živí chovem ovcí a stavební činností na jiných farmách. Ty nekonečné ploty kolem silnic jsou ohraničení farem. A to včerejší maso si holt zastřelil na svém. Lví maso se nejí. Prý masožravci v přírodě taky nežerou masožravce. Zajímavé.
Ten malý hroch, co mi ráno lezl pod sukně, je prý osmileté divoké čuně.
Jsme vzdělanější, můžeme jet dál.
Dál, to je Keetmanshoop. Já to nazvala městem, farmář mluvil o vesnici.
Dnešní den je ve znamení železnice. Spojovala Keetmanshoop s Lüderitzem. To je přístav, kam dnes máme dojet.
V Keetmanshoop mají nádraží z r. 1908 a před ním stojí prastará mašinka. Dodnes jezdí vláčky směrem k Lüderitz. S jedním takovým jsme se chvíli „honili“. Moc mu to na pozadí pískových skal slušelo.
Jeli jsme opět neuveřitelnou prostorou. Fascinující byly občasné jednotlivé domky. Nejbližší další obydlí 30km daleko. Pustina, horko, sucho. Jak se tu vůbec rozmnožují? Jak se tu najdou?
V Aus byly koleje aus. Trať odtud dál do Lüderitz je v rekonstrukci. Stavět traťový násyp na písku není jistě snadné. Tady prý sice nikdy neprší, ale za to jim to může rozfoukat vítr a zasypat duny. Pár takových zavátých traťových úseků jsme viděli. Musela jsem Petra držet skoro násilím, aby k nim neběžel je fotografovat. Ze silnice se totiž v tomhle místě nesmí ani na krok. Píše průvodce. Tady byl v roce 1908, právě při odhazování písku z tratě, nalezen první diamant. Černochem. V zápětí byla celá oblast jeho šéfem privatizovaná a začalo velkokapacitní dolování diamantů. Obchodovat s nimi mohli ale jen bílí. Dnes je vydolováno, ale oblast je stále ještě uzavřena. Jediná odbočka je cesta k bývalému zdroji vody pro lokomotivy.
Nějakým řízením osudu tady zdivočeli koně. Dnes je jich prý asi 300. Nemají žádný režim, kdy jedí a pijou, kdy spí a pohybují se. Někdy ve dne, někdy v noci. Vydrží prý i 7dní bez vody. Normální kůň prý maximalně 3dny. Když lokomotivy vodu už nepotřebovaly, nechali lidé koňům vodu nadále přístupnou. A tak se sem ti divocí koně stahují. Jako kulisa k obědu to bylo dobrý. A byl tu taky domek se stínem. Strom tu totiž už dlouho žádný nebyl. Jen písek a asi 30°C. Teploučko.
Jedeme pomalu. Petra ta krajina fascinuje. Do Lüderitzu tedy přijíždíme asi v 15,00. Jdu opět do bankomatu koupit peníze. Opět se neobejdu bez pomoci místních. Navíc, zrovna, když já jsem na řadě, přestane fungovat. Ne, není to mojí bankomatkou, ale zrovna ho z druhé strany krmí. Tak si ve skleněné budce vytrpím pár upocených chvil čekání než to zase spustí. Venku stojí spořádaná fronta místních černých lidí a asi si mysli, že ta bílá je neschopná. Pak jsem koupila vstupenku na zítřejší prohlídku opuštěného městečka hledačů diamantů. Prodávala mi ji Frau Svoboda. Její muž je sudetský němec. A po nábřeží přijíždíme k našemu dnešnímu penzionu. Všude se lze domluvit německy. Namibie byla dlouho německá kolonie. Po 1.sv. válce ji na chvili obsadili angličané z Jar, asi 6000 němců vyvlastnili a vyhnali. Ti se pak se dlouho dohadovali o svá práva. Vcelku úspěšně, tak se mohli zas vrátit. Němci vydupali z písku na pobřeží Namibie dva, resp. tři přístavy. Lüderitz, Walwis bay a Swakopmund. Ty přístavy nemají žádnou vlastní pitnou vodu. Zpočátku ji sem vozily lodě 1x za měsíc z Cap Town. Nechali jsme věci v domku a projeli městečko. Když se ani Petrovi nechtělo z auta, protože foukalo, tak já bych tu žít nemohla. Nejen, že se tu slaná voda dotýká písku, není tu sladká voda, ale ještě ten vítr!!! Brrrr!!!
Celé to tam na mě působilo jako velmi málo prosperující východoněmecký městys. Pár domků bylo pestře natřeno, tři vily u moře byly fakt supermoderní a v dáli bylo vidět sídliště černých.
Protože budeme dalších pět dní „mimo civilizaci“, byli jsme nakoupit důležité suroviny. Pivo, okurky, chleba, ale i pomeranče a mandarinky. Spar měl už zavřeno- v 17,30!!- tak jsem skončila v něčem jako namibijský Hofer. Bílí jsme tam byli tři. Ale všichni se tam na mě smáli. Vůbec tu nejsou na turisty nijak protivný. Sami jako první na nás mavají, rádi se smějou a nejsou dotěrní.
Dáváme ekonomickou dietu, tedy jídlo z vlastního baťohu. Bezmasou večeři. Sýr, pomeranče, pivo, whisky.
20,00 je čas jít spát. Hlavně Petr je vyřízeny – od slova řídit.

3.9.sobota.
Tak to vše, co jsem za dnešní den slyšela, se mi asi nepodaří zapsat. Bylo toho moc.
Začalo to ráno při snídani s výhledem na záliv s loďkama. Ze závětří to byl romantický pohled. Velkou výhodou je, že místní skoro všichni mluví německy. Je to pro nás přece jen snazší než angličtina. Buďto jsou to lidé z Evropy, nebo již další generace, ale němčina se tu v rodinách udržuje vědomě. Je běžně užívaným jazykem vedle africans a angličtiny. Kdo chce dobré místo, musí ovládat všechny tři jazyky. Africans je jazyk vzniklý v Jižní Africe z holandštiny. Když si kolem roku 1900 někdo uvědomil, že to s holandštinou nemá už moc společného, sešlo se pár vědců a sestavili novou gramatiku a slovník a vznikla africans.
Tak například náš pan domácí byl původem z Luderitz, jeho žena byla z Heidelbergu. Seznámili se tam na studijích a ona ho následovala sem. Tak to tedy musela být láska!
Pán byl ale opravdu velmi příjemný, vzdělaný a sypal data, fakta a informace z rukávu. Zajímavé bylo třeba, že dnes vodu dostává město z fosilního jezera v poušti, které je vzdálené stovky kilometrů. Voda se tam kdysi usadila na žule a duny ji přikryly, takže nevysychá. Nebo, že železnice se staví tak, že se fixuje do té žuly, co je pod pískem. Někde 30, někde 2metry hluboko. Obnovuje se hlavně, proto, že společnost, co těží asi 50km ve vnitrození zinek, ničí těžkými nákladními auty, které zinek vozí do přístavu, silnice. A že to, co tak strašně u silnice smrdí asi 20km za městem, je buď síra na úpravu zinku, nebo zbytky kůží z ryb, které se tam suší na hnojivo. Oni to prý vědí, tak jezdí tech 10km bez klimatizace a větrání. Výhoda domácích. My jsme včera nevěděli, co na nás venku číhá.
Když jsme zapakovali, vyjeli jsme ještě kousek za město do pouště. Jeli jsme kolem sídliště černých. Bylo jednoduše postavené, ale nikde nebyly hromady bordelu, jak jsme to videli třeba v Egyptě. Tu a tam byly vidět vraky aut. Ale taky, co tady s nima? Jinak jsme se ptali, co se dělá s odpadem. Prý se pálí. I umělohmotný odpad. Ach jo.
V 9,30 jsme dojeli na Colman´s Kuppe. Kopec, který se tak jmenuje po jednom Nama jménem Colman. Při jedné písečné bouři tam jeho vůz zůstal viset v písku. Volové z vozu zdrhli do pouště a už je nikdo nikdy neviděl, jeho našli dehydratovaného pod pískem za pár dní ve voze, z něhož byla vidět jen špička. Ale prý ho oživili. Tak tady kdysi bylo městečko hledačů diamantů. Člověk, který to celé spustil a sehnal sponzory, děsně zbohatl. Ale nakonec, když přišly na trh ruské diamanty ve velkém množství, zcela zchudl a přišel zase o vše. Zůstala mu jen jedna farma a to jen proto, že se lidé dohodli, že nikdo nepůjde na její dražbu. Dnes je město opuštěné a vydané na pospas písku.
V době rozkvětu zde vládl blahobyt. Člověk měl nárok na 20l vody denně. Co spotřeboval navíc, stál litr tolik jako lahev importovaného šampaňského. Přesto tu byli lidé, kteří měli zahrádky a skleníky. Žilo tu asi 2000 lidí. Vesměs samotní muži, kteří sem přišli zbohatnout a ti se pak stravovali ve společné jídelně. Ale byly zde i rodiny. Fungovalo tu divadlo. Z Evropy sem jezdili herci, tanečníci, zpěváci. A kvartýrmeister měl velký dům, protože byl zodpovědný za jejich pohodlí. Byla tu tělocvična a bazen. Dnes je to nádrž s písekem, ale pérovací skákací můstek se nad pískem stále tyčí. Proud byl prý jen do 18,00 hod. To děti věděly, tak pak jezdily po drátech nad dunama jako na lanovce. A byla tu minidráha od domů bohatých k obchodu. Protože, když foukal vítr, nemohla dáma současně držet klobouk, nákup a šaty, aniž by jí byly vidět nohy.
Byla tu nemocnice, kde se proslavili dva lékaři. Jeden prosazoval léčení svých pacientů kaviarem a šampaňským a druhý cibulí. No comment.
Hledání diamantů začínalo tak, že muži nejdřív v řadě v leže na břiše s pinzetou prozkoumali pár metrů písku na povrchu. Jedna šichta při sluníčku, druhá při měsíčním svitu. Když bylo malé území takhle prozkoumáno na povrchu, přišla další parta a začala rýpat zem do hloubky a material pak prosívat a hledat v něm.
Nafotila jsem spoustu hezkých fotek v domech zavátých pískem, se světlem pronikajícím starobylými okny. Pak došla foťáku baterka a při pokusech ho oživit, jsem ho otevřela. Připadala jsem si jako idiot. Jako smutný idiot.
Tou dobou došly zrovna baterky ve foťáku i Petrovi. Ten měl ale náhradní, tak mohl vesele fotit dál. Protože zjistil, že to s tím zákazem vstupu do dun už není tak přísné, byl k neudržení. Byly tam totiž ty koleje strácející se pod dunama. Nakonec se přece jen nasytil. Digitalní foťák má tu výhodu, že to zas může smazat, po té, co přijde k vědomí.
Jedem zpět do Aus. Tam už víme, kde je pumpa. Bereme plnou a opuštíme asfalt. Dál bude už jen štěrk a písek. Auto se na tom chová jak na sněhu. Jedeme teď 130km po vedlejší silnici 707, která má pověst nejkrásnější vedlejší silnice Afriky. Ze západu duny, z východu červené skály. A najednou tu jsou mraky! Mraky nad pouští? Odbočujeme k farmě Namtib a jedeme po příjezdové cestě 10km k bydlení. Později se dovíme, že farma má rozlohu asi 13x15km, cenu asi 7milionů korun. Že už dlouho, asi pět let, pořádně nepršelo a tak prodali včas všechen dobytek. Minule čekali dlouho a pak byly krávy jen kost a kůže. Takže teď je na farmě jen asi 200 oryxů a o ty se stará 12 leopardů a hyeny. Kráva na téhle farmě potřebuje 40ha půdy, aby se uživila. 40ha kamení.
K farmě vede 10km sloupů. Zaprve se dovím, že je to vedení na telefon a ne na el. A za druhé, že sloupy se do Namibie všechny dováží z Jižní afriky, kde se na sloupy pěstují zvláštní lesy. Farma má jen agregát. Tak bydlíme a večeříme při svíčkách. Kouzelné.
Jsme tu sami s farmářkou, jejím dospělým synem Thorstenem a jeho dětmi. Farmář je zrovna v Evropě za svou matkou. Ještě s námi večeří asi dvacetiletá černá dívka, která tu pracuje v kuchyni a současně na svém studijním projektu o ekologii. Tak ta nám dnes uvařila skvělou gulášovou polévku z oryxe a špagety s oryxovým masem. Před pudingem ty dvě deti už spaly stočené na křeslech jak koťata. Ale my povídáme a povídáme. Jsme jediní hosté. A najednou déšť! Bouře! Bouře nad pouští! Pro tu vyprahlou zemi to ale není nic.
Musí prý pršet alespoň 20hodin. Pak se zavlaží tak, že vyroste a vykvete tráva se semeny.
Pak ale musí pršet opět tak za 10 dní, aby semena vzešla. Jinak uschnou, další už nejsou a je problém.
Když jdem spát už jsou zase hvězdy.
Thorsten odnáší své prťavce spát do postýlek. Příští týden je poveze do Windhooku k mamce. Začíná škola. Ani zde nejsou manželství proti rozvodům imunní. 600km daleko!
Při té příležitosti nakoupí jídlo na farmu. 600km daleko! Televizi nemají, prý rádi čtou, předčítají si a pak o knihách hovoří.

4.9. neděle.
Ráno nám leze v 8,15 sluníčko oknem do postele. Po chvilce vzdorování nás z ní dostane. Po snídani nás Thorsten vezme autem okolo domácího kopce na začátek našeho dnešního výletu. Cesty tu nejsou. Výlet vede střídavě po skalnatých plochách a malých a velkých balvanech. Nahoru to ještě jde, ale celou cestu se bojím, jak se dostanu s mýma nohama taky dolu. Na zemi je spousta bobků, ale my žádný život nevidíme. Jen pár ptáků a kobylek. Nejzajímavější, co jsem viděla, bylo asi 5cm velké, mělo to čtyři nohy a tvar žáby. Skočilo mi to pod nohy a přisálo se to ke kameni. Šťouchala jsem do toho hůlkou a ani se to nehlo. Kdyby to nebylo skočilo, nikdy bych to na zemi nerozeznala. S kamením to barevně splývalo dokonale. Farmářka pak říkala, že to byla bezkřídlá kobylka, tzv.živý kámen.
Ze shora byly úžasné výhledy na velikost farmy, hory s obrovskými červenými kameny kolem nás a sluncem zalité duny pouště na západě. Když jsme byli za větrem, bylo horko na to jít nahý, vítr byl ale, teď v zimě, dost chladný. Včera nám dokonce říkali, že zažili tady na farmě 20cm sněhu!
Zkrátím vyprávění, nakonec jsem se dostala i dolu. Cestou jsem ale stratila rovnováhu a zřítila jsem se do asi metrového pichlavého kaktusového roští. Ruce a nohy jsme měla plné tisíců trní. Držet hůlky byla radost. Pak jsme prolezli vyschlým řečištěm potoka k farmě. Stál tam točící se, vrzající větrník pumpy na vodu, ale voda netekla žádná. Byly tam tři vraky náklaďáků, písek, pusto, ticho, horko…africká depka. U kuchyně stála Anika, ta černošská dívka, v kulichu. Je přece zima! Dvě hodiny nahoru, tři hodiny dolu. Měla jsem toho dost. Sprcha, něco k jídlu a nechat prohřát tělo na posteli na sluníčku. Za chvíli to Petr zase nevydržel. Vytáhl mě na jízdu autem po farmě. Ta rozloha je úžasná, ale zvířat jsme viděli opravdu málo. Krávy tu nejsou a divoká zvířata nejsou pro turisty programovatelna, kde mají jako zrovna při západu slunce fotogenicky stát.
Večer je opět s rodinou při svíčkách. Máme oryxový biftek s rýží, jablkový koláč s vanilkovou omáčkou a hodně smíchu. Že potkáme v poušti kluka, který umí na kajaku i eskymáka, jsme si nemysleli. Thorsten žil dlouho v hl. městě a hrál tam kajakářské vodní polo. Jeho matka byla učitelka a i po 23 letech, kdy to nedělá, to je poznat. Ale dohromady to byl opravdu opět moc hezký a veselý večer. A spát!

5.9. pondělí
dopoledne je ve znamení ručních prací.
Petr i Thorsten se snaží rozebrat a zase složit objektiv Petrova velkého foťáku, který se včera rozpadl. Vypadly mu mikroskopicke šroubky a zapadly dovnitř do objektivu. Asi se to stalo otřesy v autě na těch šotolinových silnicích.
Oprava se skoro povedla. Skoro. Když vše zase sestavili, vypadl do objektivu další šroubek. To už vzdali. Taky proto, že už jsme museli jet. I tak jsme vyjeli asi až v 11,00. Jedeme tzv. kochací jízdu. To znamená, ploužíme se. Částečně proto, že silnice rychlejší jízdu nedovoluje, částečně protože furt stojíme, aby Petr mohl vyfotit další kopec, další skálu, další písek a strom… Je pravda, že hlavně první úsek dnešní cesty, pokračování té vedlejší silnice 707, je nádherný. Na jedné straně duny, na druhé skály. Vše v dopoledním slunci sametově barevné. Kolem poledne doplňujeme benzín u pumpy v poušti zrovna, když z kasety, co máme ssebou, hraje Smetanova Vltava. Kolem jen písek!
Další cesta je značkovaná značkama pozor oryx, pozor springbock.. To už známe. Ale pak, pozor zebra! A byly tam. Takové pěkně počmáráné. A taky pozor žirafa. Ale to byla asi jen reklama. Co by tu dělala, nikde žádný vyšší strom.
Kolem 18,00 jsme se doplížili do kempu a v 20,00 jsme po velkovýkrmně na polštáři.
Ráno se vstává na budíka. Brzo. Stíháme raní slunce nad dunama. Brána k nim se otevírá v 7,00, cesta tam trvá hodinu. Tak raději dobrou noc.

6.9. úterý
to je fofr, týden dovolené za náma.
Budík byl ráno nemilosrdný. Venku tma a ticho. V jídelně pro nás připravená snídaně jako balíček. Tak ještě čaj do termosky a hurá k dunám. Nejdřív je to asi 40km k bráně, pak 60km již územím dun k Sosoussvlei. To je oblast v poušti, kterou dřív protékala řeka, která tehdy tekla až do oceanu. Dnes je tu 150km pouště táhnoucí se až k pobřeží. Duny začínají na podloží ve výši 150m n.m a měří až 200m. Tak dosahují do výše až 350m.n.m., prý nejvýš na světě. Ale hlavně, jsou oranžové. Opravdu oranžové. Raní slunce na nich kreslí ostré kontury stínů. To ví hodně lidí a tak ráno do oblasti vtrhlo spousta aut najednou. Předháněj se navzájem na prašných cestách, tedy občas nevidí nikdo nic. Po 60km začíná posledních 5km, které jsou už v hlubokém písku. Tak tudy naše auto neprojede. Zapadlo, vytáhli nás a my přesedli do místního čtyřkolkového taxíku a nechali se dovézt k vlei. To jsou místa, kde dřív, když tady tekla řeka, byla jezera. Některá z nich se ještě někdy občas vodou zaplní. V těch rostou tu a tam stromy. V těch, které duny již úplně odřízly, stromy uschly a jsou z nich velmi atraktivní černé siluety na bílem podkladu jílu vlei. To celé je obklopeno oranžovými horami nejjemnějšího písku. Potulujeme se tu přes čtyři hodiny. Nejdřív se souturisty. Ti ale na poledne odjíždějí a tak tu zústáváme náhle sami s dunama. Čaj z termosky nás osvěžuje výrazně lépe, než by to dokázala voda. Na jídlo hlad ani nemáme a abychom to přežili, poslala nám poušť vítr a atraktivní mraky. Mraky dělají dunám co chvíli nový slušivý odstín make upu. Petr se vydal do dalšího, ještě odlehlejšího údolí a já po hřbetě jedné z vysokých dun. Máme na sobě oba červená trička a tak jsme dvě malinkaté červené tečky v moři oranžového písku. Když se sejdem je půl třetí. To je doba, kdy sem lidi vlastně nejezdí. Je moc horko. Tak nejezdí ani taxíky. Nezbývá nám, než se vydat k autu zpět sami. Pět km v hlubokém písku a žhavém slunci, pěšky. Přiznám, že jsem ráda, když nás nakonec jeden taxík přece jen dojel a naložil. Jsme z toho dunového toulání utahaní.
A to den ještě nekončí.
Nejdříve si hrajeme a fotíme na duně 45. Tak se jmenuje duna, která je na 45.km od brány. Vítr fouká tolik, že mám co dělat, udržet červené šaty, co mám na sobě a oči mám plné písku. Ale ze zkušenosti víme, že červená písku sluší. Pořád tu jsme ještě sami, tak můžeme bez zábran fotograficky „blbnout“. Když nás to přestane bavit, dojedeme ještě ke kaňonu na začátku dun a když ho projdeme, máme toho dnes již opravdu dost.

Po návratu na farmu třídí Petr s těžkým srdcem z digifoťáku, co dnes nafotil. Já se jdu ještě kouknout po farmě. Není moc na co koukat. Pár domů pro turisty, pár hospodářských stavení. Hezká jídelna a mezi tím udupaná hlína a zahrádky s kaktusy.
A to tady musí mít vody relativně dost, když se mají turisté umýt a má se pro ně prát a vařit. Za farmou je minidomek asi 2x2m, okénko přikryté plechem asi 20x20cm. Včera před domkem někdo na ohni večer vařil. Dojemná je zahrádka z kamenů s jednou kvetoucí rostlinkou. Snaha by byla, ale není voda.
Zatím jsme se k černým namibijčanům moc nedostali. Buďto vypadají úplně normálně civilizovaně a pak vlasně není, co fotit. Černí lidé jsou dnes zcela běžně i na ulicích evropských států. Nebo to jsou právě takovéhle domky stranou všeho, že se k nim nedostanu. Přemýšlela jsem, co zatím bylo na téhle dovolené nejnovější. Černochy znám, poušť už jsem taky viděla, oryxi, antilopy, to jsou takové africké srnky… nejvýraznější nový dojem pro mě je ta neuvěřitelná rozloha krajiny bez lidí. To je fascinující.
Jo, když jsme jeli ráno k těm dunám, trochu jsme se s Petrem kousli. Já pak seděla vedle „taxikáře“ a ten povídal, že se má brzy ženit. Zda jsem vdaná a jaké to je? Přišlo mi to v tu chvíli legrační. Petr seděl zrovna nasupeně na korbě. Někdy horší, někdy dobrý Jak kdy.. Prostě normální život. Teď jsme vypili minisekt, co jsme si vzali ssebou, a Petr už chrupká. Uskotačil se dneska v písku. Dobrou noc.

7.9. sředa
je 21,00. jsme v posteli ve Swakopmundu a Petr je velmi vláčný. Žádný div, má za sebou 280km po úžasných silnicích. Přitom den začal tak lenivě.
Ráno se vyvalujeme. Venku poskakuje namibijská pouštní veverka a holubi. Posnídáme, zabalíme a vyrážíme. Vyrážíme na tankodrom. Silnice dnes vede přes náhorní plošinu Namib Naukluft a auta vydrncala do tvrdého podkladu silnice roletu. Člověk musí držet zuby u sebe, aby nepřišel o blomby. Po 35km jízdy přijíždíme k Solitair. Je to pumpa a krám. Kupujeme chleba. Kdybych věděla jak dobrý, koupila bych všechen. A taky i v průvodci inzerovaný jablkový koláč. A plnou nádž. Další pumpa je až u pobřeží a to je odtud 250km. Myslela jsem, že dnes pojedeme rychleji. Ale jedeme přes dva kaňony, vyschlá řečiště, kolem fotogenických skal a nakonec u pobřeží zase přes duny. Tedy Petr opět každou chvíli zastavuje a fotí. Mě už to začíná připadat jak geologická výprava a mám toho kamení už dost.
Dnes má digitální foťák obzvlášť úspornou funkci. Na konci dne totiž Petr zjistil, že má už plnou kapacitu a tak si sice užil focení, ale aniž by udělal jedinou fotku.
Kolem 16,00 přijíždíme do Walwis bay. Kdysi velrybářská stanice nás překvapila velmi výstavními domky. Obchod byl opět jako v Salzburgu. Nakoupila jsem ve Sparu pivo, chleba, ovoce, koláč a k večeři „smoked angel“, tedy rybu, asi platýz, a jihoafrického Shiraze. Jediný rozdíl oproti salzburskému Sparu je, že v Salzburgu nikdo nestojí u kasy a neukládá mi nákup do tašek. Škoda.
Petr dostal zmrzlinu a tak je posilněn. A když jedeme 30km kolem pobřeží do Swakopmundu, kde dnes spíme, je zas k neudržení. Zleva ocean, zprava duny. Vítr od oceanu nevane, ale fičí. Bere ssebou písek a tak mám o Petra až strach, když opět zastavuje a leze po dunách fotit západ slunce.

Já z auta vylezu až když to musí být. A to je před penzionem. Penzion je nic moc, neosobní hotýlek. Ale je to fuk. Máme tu rybu a vínko. Voda teče i teplá a topení topí. Venku je 7°C! Holt Afrika.
Město Swakopmund má název ze slov „ústí řeky Swakop“. Tu a tam se jí podaří doteci i do oceanu. Dřív se jí to dařilo častěji. Dnes je na jejích přítocích na farmách víc přehrádek a a tak dostává méně vody. Může to způsobit i to, co se stalo u Walwis bay, že přes řečiště překročí duny a potáhnou dál na sever. Dřív voda písek víc často vymyla z řečiště do oceanu. Někdy to bylo vody asi dost, protože v řeči místních mělo místo jméno „otvor, z něhož vytékají exkrementy“. Bylo díky tomu, že ve vodě plavala mrtvá zvířata, stromy a bahno, oprávněné. Dokonce prý jednou posílali do Swakopmundu z vnitrozemí telegram, aby natáhli v řece sítě, že se utrhla pumpa.

8.9 čtvrtek
probuzené oko mi padlo nejdřív na obrázek na protější zdi. Byl na ní oryx. Vlastně jsem o zvířatech zatím moc nepsala. Tedy kromě toho, na jaký způsob už jsme je jedli.
A to jsem, myslím, vynechala springbokové lasagne.
Jenže já o těch zvířatech vím málo. Vím, že oryx může být svými rohy smrtelně nebezpečný. Podle rohů a těla, že se u něj prý nepozná jistě zda je to kluk či holka. Jen podle pohlaví. Tedy ten, kterého jsme viděli v Sosoussvlei, byl určitě chlap. Velký jak kůň. Auto počkalo až důstojně přejde.
Legrační jsou springbock. Taková hezky barevná koza. I maso má kozí nádech.
Když nejsou kolem silnice ploty farem, což je jen tam, kde jsou národní reservace, bývá často na silnici. A pak poskakuje pryč tak, že skáče všema čtyřma nohama najednou do výšky. Jak na gumičce. Je to fakt srandovní.
Legrační je jak běhá pštros. Rychle, ale kroutí u toho prdelkou jak holka.
Jenže dnešní den měl být opět o neživé přírodě.
Nejdříve to vypadalo, že ten dnešní den tu holt přežijeme, aby si Petr odpočinul od řízení auta. Nakonec jsme museli možnou zábavu tvrdě třídit. Škrtli jsme mrože a výlety lodí. Byli daleko a jsou i jinde. Vzdali jsme i vedenou cestu do slumu. Bylo by to zajímave, ale tahle lidská safari nám nedělají dobře. Nestihla jsem tkalcovnu, ale snad bude možnost na konci cesty ve Windhooku. A nejeli jsme na čtyřkolkové motorky v dunách. Musím přiznat, že bych to bývala ráda zkusila. Atd.atd.
Ráno jsme strávili dlouhou dobu u plotu školy. Byla přestávka. Holky visely na nějakých hrazdách, ale kluci hráli fotbal. Černí, bílí, bosí, obutí, se svačinou v ruce. Míče byly ve hře i tři. Občas si někdo v bráně sedl, či lehl, aby si dojedl svačinu. Bylo to božské. Myslím, že mě mrzelo víc, než ty děti, když přestávka skončila a dvůr se vyprázdnil.
Tak jsme šli městem dál. Fascinuje mě, co člověk vydupal z písku. Vodu vedou několik set km z vnitrozemí. Město je hezké, moderní dostavba zachovává ráz dřívějších starých domků v německém stylu. V centru je čisto. Bílí, černí dohromady. Ale i dnes byla u snídaně šéfová personalu žena od Rehobothů. Jsou to Baster, což je lichotivé označení. Míšenci bílých holanďanů a černochů, kteří kolem 1900 odešli z Jar, protože tam neměli nárok na vlastnictví půdy. Usídlili se v Namibii na jihu. Drží dodnes pohromadě, jsou schopní, ale hlavně, narozdíl od ostatních národů černých namibijců, cilevědomí.
Například na farmě Namtib nám povídali o svých starostech s personalem. Investují do nich čas něco je naucit. Ale tak za dva roky ten člověk jde pryč. Nemá nic jiného, lepšího. Ale jde, musí. Taková cikánská duše. Anika, která tam pracovala a studovala a vlastně s rodinou žila, byla od Rehobothů.

Došli jsme do Kristall gallery. Viděli jsme tam spoustu krásných krystalů i ten největší na světě. 520milionů let starý a vážící 14100 kg.
Pak tržíček, kde prodavači nezakrytě natírali dřevořezby černým krémem na boty. Zaručený eben!
Také jsme došli k betonovému molu. Přinesl Swakopmundu dvě plus. Když ho stavěli z betonu, potřebovali k tomu hodně vody a tak vzniklo první vodovodní vedení do města. A když bylo hotové, přístav se rychle zanesl pískem, lodě tam sice nemohly kotvit, ale město má chráněnou písečnou pláž na koupání. Tedy dnes jsem ve vodě neviděla ani racka.
Po obědě šup do auta. To abychom splnili povinný turistický okruh za welwitschií.
Před cestou do Namibie jsem netušila, že něco takového existuje. Je to rostlina. Ale to skoro není pravda. Protože ta ROSTlina ROSTe jen 1mm za rok. Taky není divu, není z čeho. Roste jen z mlhy na kamenité poušti. Má dva listy, ale tak dlouhé a pokroucené, že to vypadá jak kaktusový krab. Vyskytují se prý jen mezi Namibií a Angolou. Ta, k níž jsme dojeli na konci cesty, je prý 1500let stará.
Cesta k ní vedla , pro změnu, pouští a skalami. Řeka se tu kdysi dávno vkousala do podloží a tak vzniklo něco, čemu se právem říká měsíční krajina. Ostatně, to je vidět na fotkách. Petr zase fotil jako divej. Já se to pokoušela ustát tím, že jsem si v autě pouštěla Mozarta. Ta živá hudba v pustině byla velmi působivá.
Když jsme se západem slunce byli po 150km pouště zase ve městě, bylo celé v oparu mlhy. Mlhou nad oceanem prosvicovalo zapadající slunce nad jetty. To je další pokus o přistávací molo. Tentokrát bylo moc krátké a ze železa. Začalo se rezem rozpadat již během prvních let. Mohutné vlny oceanu se o něj tříštily a každou chvíli se pokoušely Petrovi namočit boty. Ten totiž sbíral na pláži kaménky. Asi těch šutrů dnes nebylo ještě dost.
V místním „Mc´ Donaldu“ jsme si koupili obalenou rybu a hranolky. Smlsali slaďoučký miniaturní ananas a dopili včerejší jihoafrické víno. Do uší nám tlučou rytmy ze stanu, který je postaven dole u nábřeží. Konec školního roku. Teď!? Časově to mají převrácené, ale jinak je to stejné párty jako v Salzburgu. Bum, bum, bum… ještě, že mám ty špunty do uší.

9.9.pátek
ležíme na posteli někde v Erongo pohoří na farmě uprostřed hor. Je 22,00 a je děsné horko. Tedy odpoledne bylo ještě větší. Počasí se skokem změnilo, říkají to i místní.
Skončila zima.
Již doma jsme se museli rozhodnout, zda pojedeme kolem pobřeží na sever a navštívíme scelet cost, nebo pojedeme sem do vnitrozemí na tu farmu, na které právě jsme. Na severu je možné s doprovodem a čtyřkolkovým autem navštívit, jinak uzavřené pásmo pobřeží, kde leží v písku mnoho vraků lodí. Dříve se často stávalo, že zde lodi ztroskotaly. Bengálský proud prý způsobuje velké nepravidelné proudění. Lodě se tedy musely držet více u břehu. Kromě toho ale chlad vody a africké horko jsou příčinou stálé mlhy nad pobřežím. Tak to lodím často nevyšlo. Jenže být zachráněn na pevnině znamenalo mít mezi sebou a jakž takž přežití umožňujícím vnitrozemím 150km pouště. Ještě dnes je pobřeží plné lidských kostí. Fotogenické vraky lodí leží dnes již několik kilometrů od pobřeží v písku. Duny postoupily víc do moře. Vybrali jsme si Erongo pohoří.
Ráno jsme projeli asi 20kilometrovým pásmem mlhy kolem pobřeží do slunce. Nejdříve zase písek, pak skalnatá náhorní plošina. A pak se v oparu začaly rýsovat hory. Kolem nás bylo najednou více zeleně, dokonce i zase stromy. Ve městě jsme zabočili po 140km asfaltu opět na štěrk a kolem několika vesnic, tedy shluku plechových barabizen, jsme dojeli na farmu Ameib. Jsme v horách, které vznikly vyvřením a postupným chladnutím. Průvodce psal, že jedna sopka soptila 140milionů let. No, to už se něco nasoptí, že!? A jak to postupně chladlo, tak se to teď zas postupně loupe a praská. Vznikají z toho roztodivné tvary balvanů velikých jako škola. Na farmu jsme přijeli v poledne a v takovém žáru, že se nedalo dělat nic jiného než ležet u bazenu a v bazenu. Jak jsme vylezli, byli jsme hned suší. Jak od fénu. Kolem 15,00 jsme se pochlapili a vyjeli autem do těch hor. Bez klimatizace to nešlo a procházka po těch horách byla jak procházka po kamnech. Ale z jednoho toho kopce jsme viděli tři žirafy a žirafátko. Takový chodící jeřáb. Jenže ony nás viděly taky. Tak blíž nevylezly a okusovaly si své stromy v nefotogenické vzdálenosti. Asi viděly, že je nám to líto a tak, když jsme jeli domu, pásly se vzorně u cesty asi 20metrů od nás. Auto, včetně startování a popojíždění a focení prostě ignorovaly. V klidu večeřely chundelaté žluté květy akacií, občas se podrbaly o větev, nebo, opravdu ladně, popošly. Bylo jich snad deset či víc. Je úžasné, jak se tenhle flekatý kolos pohybuje jemně a plynule. Tak to byla taková podvečerní nadílka. Zato k vodě, kam jsme se namlsaní vydali se soumrakem s dalekohledy, přišly jen dvě husy.
Byl čas jít na véču. Seděl u nás pan domácí a povídal o trablech Namibie s pracovní morálkou a holt jinýma životníma hodnotama černých a bílých obyvatel. Například, že investuje čas zaměstnance něco naučit a on ho opustí ze dne na den, protože se mu zdálo o babičče. Musí ji navštívit, babička ho chce vidět. Těžko říci, která životní logika je správná. Že jsou černoši šikovní, ale musí u nich neustále někdo stát a říkat jim, co teď, co dál. |Když jsem po návratu domů do Evropy našla v době, kdy jsme měli uklízet, Petra každou chvíli někde sedět, vytvořila jsem si pro sebe takovou Darwinovu vývojovou teorii, že muži mají něco z černochů|. Některé farmy byly státem vykoupeny a rozparcelovány černým. Aby se na nich mohli nerušeně vyvíjet po svém. Ale i když černí na farmách před tím pracovali a věděli tedy co a jak je třeba, fungovalo to dva roky. Pak jim došly baterky. Dnes je země těhle farem zničená, protože neměnili místa pro pastvu a lidi zas nemají nic. Navíc stát strácí zisky z daní. Ty platí jen soukromé farmy a podniky. Od vyhlášení nezávislosti na Jar tu není ani žádná přihlašovací povinnost kde bydlíš. Tak ani ve městech nikdo neví kolik lidí tam vlastně žije. Podpora ze světa se strácí v korupčních kapsách místních černých starostů. A některé peníze na dobročinné účely mají zas z neznalosti života a země katastrofální následky. Farmář za takovéhle peníze například prý devět měsíců na severu země stavěl přehrady. Tedy pak byla na jednom místě voda stále. Himbas, co tam žijí, přestali s dobytkem kočovat. A zemi vypásli. Dál šli až když se kohouty k vodě zas zabetonovali, aby na ně nemohli.
K večeři byl opět oryx s omáčkou. Tedy to je země pro vegetariany! Ještě lépe pro vegány, protože k snídani jsou pravidelně vajíčka. Farmář říkal jak to bylo i z tohohle pohledu děsné žít nahoře s Himbas. Devět měsícu jen maso. A to vařené! Fuj!
Říkal, že i v Namibii by se dalo vypěstovat dost ovoce a zeleniny. Jsou místa kde prý voda je. Jenže místní jsou lovci. Jdu, ulovím, mám. Představa, že zaseju, pak čtyři měsíce čekám a pak mám, možná, když správně zaprší, je jejich logice úplně cizí.
Asi největší problém ale je, jak to farmář líčil, alkohol.

10.9. sobota
včera se u vody neukázalo ani kopýtko. Zato ráno byla u jídelny zebra a pochutnávala si na keříkách paní domácí. Já myslela, že je to zebra domácí, ale podle toho, jak ji personál rychle vyprovodil, asi nebyla.
Snídani jsme odbyli. Káva, čaj, tousty, salám, sýr, vajíčka, ovoce, puding… protože jsme spěchali ještě na raní projížďku farmou. A bylo to dobře. Vzduch byl ještě svěží, světlo bylo jiné než z večera. Žirafy a opice tam stále ještě byly. Ale také kudu. To je taková antilopa velká jak kůň se srandovníma ušima jak placky. A pak tam byla taková ta malá srnčí havěť. Dick-dick, springbock… Zpět pod sprchu, dobalit a odjezd. Při loučení nám farmářka ukázala kaktus, který má malé pichlavé okurčičky. Dřeň těch okurčiček jedí San, to jsou lovci, Bushmani nebo-li, Křováci když jdou na lov. Nemají pak hlad. V buši nic není a nemají na lovu na jídlo čas. Tak slupnou kaktus a jsou v klidu. Prý má o ten kaktus velký zájem Amerika se svými tlouštíky.
A včera farmář vyprávěl, jak jeho sestru bolela léta hlava. Tak šla k místnímu šamanovi. Měla přijít na lačno. Šaman jí dal něco po čem zvrátila obsah žaludku. Překvapivě v něm bylo ještě leccos. Šaman si to prohlédl, posoudil, namíchal medicínu a hlava nebolí.
Nechali jsme farmářce k vhození pohledy, které jsme včera konečně u bazenu napsali. Nechali jsme si poradit cestu a jeli k našemu dnešnímu cíli přes hory Erongo. Jeli jsme takovým venkovem. Tedy viděli jsme u ještě více vedlejších cest než obvykle shluky domků. Bylo nám hloupé to fotit. Ale byly to plechové barabizny. Musí v nich být v horku jako v peci. Proč přestali stavět jako dřív z větví a hlíny? Lenost? Zdegenerovanost?
Na cestách byli lidé z téhle oblasti hlavně na vozíkách tažených oslíky. Dvěma až třema. A všude kolem pobíhalo spousta oslů a koz. Kozy sice spasou zcela vše do holiny, ale na druhé straně prý snad díky tomu nezarostě země buší. A tak až jednou na ní někdo začne zase správně hospodařit, rychleji se sbere. Nevím, neznám o tom nic.
Projeli jsme horama na hlavní silnici. To znamená, zabočili jsme z jedné prašné cesty na druhou. A dojeli do oblasti, kde se dříve těžil zinek. Dnes je těžba zastavena, lidé bez práce. Mohou jen v okolních horách sbírat polodrahokamy a u silnice je prodávat. K tomu všemu se to místo jmenuje hořká voda. Voda tu prý není k pití. Zastavili jsme u jedněch prodavačů kamení a chvíli smlouvali. Ale oni neměli peníze nazpět a my měli zrovna jen velké a to jsme za to přece jen nechtěli dát. Tak dostali alespoň vodu. Kdyby to stálo v průvodci, nabrali bychom vodu do prázdných flašek. Jeden malý kluk na nás z oslího povozu mával poloprázdnou flaškou. Vůbec mi nedošlo proč chce vodu, když ještě má. Až po rozmluvě s těmi kluky u kamenů se mi rozsvítilo. Chtěl dobrou vodu.
Venku bylo jak v peci. Po té, co přestali u silnice stát prodavači kamení, byly tam prodavačky hadrových panenek. Vzduch se ani nehnul. Bylo snad 40°C. A ony měly na sobě huňaté dlouhé šaty s mnoha spodničkama a prapodivný čepec. Je to kroj, který Herero ženy převzaly od bílých manželek dřívějších pastorů. Petrovi se libily, ale ještě více ho nadchla asi patnáctitelá čokoládová prodavačka oblečená jen v kraťounkou koženou sukénku. Nenafotila jsem mu ji. Neměl jí co nabídnout, dnes ještě nic neulovil.
Aby to nevypadalo, že jsme jeli zalidněnou krajinou. Na úseku 350 kilometrů dnešní trasy, se tohle odehrávalo asi na dvaceti kilometrech. Jinak nikde nikdo. A na tomhle hlavnějším tahu jsme potkali za den asi deset aut. A pak nová značka u silnice. Pozor slon! Pozor jsme dávali, ale žádný slon se v poledním horku neukázal. Nejsou blbí, aby lezli v poledním žáru na silnici. Petr prohlásil, že se v poledne asi zahrabávaj a netušil, že má tak trochu pravdu. Tady měli být pouštní sloni, kteří dovedou choboty tak dlouho hrabat až se dohrabou k vodě.
Po pěti hodinách jízdy jsme dojeli do dnešního kempu v Khorixas. V průvodci píšou, že je to díra. A je to díra. Dnešní kemp je v rukou černých. Je to státní kemp. Ale je tu bazen. Tak v něm jsme čekali než přijde recepční. Prý za pět minut. Jenže za pět afrických minut. Ale přijela. Bydlení je jednoduché, ale čisté, uvařili mi kafe, naše pivo se nám chladí v ledničce v pokoji. K véče bude rakouská paštika pod africkou palmou.
Africký personál za mnou kecá při kávě. Samé klikání a mlaskání jazykem. Má to oficielní název klicklaut, nebo-li klicksamohlásky.
Když tyhle zvuky dělám v noci na Petra aby nechrápal, tak si s ním vlastně tedy pěkně pokecám nama řečí. Slunce zapadá, fouká hodně teplý vítr. Afrika večer.

11.9. neděle
budíček je náhle a je sakra hlučný. Ale po deseti hodinách spánku to nenaštve. Na stromě před domkem mají mezipřistání stovky afrických vrabců.
Pomalu se vracíme do života. Je neděle. Zdalipak tu jsou v kostele dnes mše? A jak to na nich vypadá? A jsou tam sochy svatých černé nebo bílé? Ještě jsme v žádném kostele tady nebyli. Asi tam žádné sochy nejsou, jsou nejspíš lutheráni.
Vůbec je nám čím dál tím víc jasné, jak málo o životě téhle země víme a budeme vědět. Jedeme krajinou, spíme na farmách bílých a slyšíme od nich jejich pohled na život v téhle zemi. Ale večer si do vsi černých netroufáme. Jak to tam asi včera večer vypadalo? Sešli se chlapi v hospodě a domluvili další hasičský cvičení nebo bál? Nebo se jen opijí a doma zmlátí ženu a udělají ji další dítě, jak to líčil farmář. Jaká je pravda?
Pomalu se nám sbírají kamínky mozaiky. Ale například nevím, zda jsou staré černošky šedivé, myslím, že jsem žádnou šedivou neviděla. Čeho jsme si všimla, že mají vesměs pěkné zuby. Prý získají hodně vitamínů z té přemíry masa, co jedí.
A protože jsme oba měli pocit, že máme jet tam, kde jsou místní lidé, zabočili jsme po odjezdu z kempu do nejbližší obce. Byla neděle dopoledne. Kde jsou lidé? Ano, v kostele. Byla mše. Kostel to byl katolický. Bílí jsme tam byli jen my dva a nějaká dívka. Ostatní byli barevní. Ale jak hezky! Vypucovaní. Barevné šaty, na hlavách barevné šátky. Boty na podpatkách. Kněz byl černý a měl nádherně zelený ornát. Barevná nádhera. Samozřejmě jsme byli s Petrem trochu pozdvižení. Děti se otočily k nám dozadu a věnovaly o něco více pozornosti nám než kázání. Dvě věci na mě zapůsobily ohromně. Ta barevná nádhera a zpěv. Byly to gospel, ale ne pro posluchače v koncertní síni. Byly to normální neškolené lidské hlasy a znělo to úchvatně. Mají jiné toniny, jinde tvoří hlas v hrdle. Zpívaný otčenáš v africans v rytmu gospel s tleskáním se mi velmi zalíbil. Souhrnně to byl úžasný zážitek. Venku nás přepadli prodejci suvenýrů a nakonec jsme koupili moc hezky vyřezávané kuličky, plody z palmy. To aby naše holky věděly odkud ty „africké přívěsky na klíče“ mají. Byla to spíš taková podpora v nezaměstnanosti.
Dřív i později jsme se ptali jak můžou místní vůbec něco nakoupit, když ceny v krámě jsou stejné jako v Rakousku. Odpovědí skoro vždy bylo, že kupují jen kukuřičnou mouku. Polenta ráno na sladko, v poledne na slano, večer s trochou masa. Ale také jsme často slyšeli, že nemají o nic jiného moc zájem i když to mohou mít. Na farmě, jako zaměstnanci, nebo na různých oslavách. Pak mají event.zájem hlavně o maso. Prý jsou spokojení, když nemají hlad a mají vodu. Princip nějakého zajišťování do budoucnosti neznají. To jsme už zažili u domorodců na Costarice. Den přijde, den dá. Co my už jsme se natrápili zbytečně strachy, co by bylo, kdyby… Po 120km fádní krajinou a 24km okresky jsme zase na farmě. Tentokrát na farmě, která je v průvodci popisovaná jako krásná. A je krásná. Hlavně ubytování. Velké, prostorné, s výhledem na rybníček pro zvířata a africkou dálavu.
Zařízení je v africkém stylu s mnoha malými a většími řezbami, keramikou a plastikami. Je to útulné a vkusné.
Zbytek dne strávíme v bazénu a pozorováním pštrosů. Hlavně Petr vypadá, že mu tenhle program ohromně vyhovuje. Ale mě taky. Do auta se sluníčko dostane jen filtrovaně a letos v létě jsme si ho v Rakousku opravdu moc neužili.
Večeře je v 20,00 ve velmi hezké jídleně s domácími a tak se opět můžeme trochu ptát. Třeba, že řidičák je povinný, ale levný. Že policajti jsou v obci vždy jen v pátek a nikdo neví proč. Že život v Evropě jim připadá hotový, zatímco tady musí řešit denně něco nového.
Jídlo bylo tradičně dobré a tradiční bylo i že to bylo maso. Dala bych si ovocné knedlíky!
Dnes to byl oryx s rýží. K dnešnímu problému života na farmě patří to, že jim klekla baterie. Tak není v noci proud. Nevadí. Jsme v půl desáté stejně na polštáři.

12.9. pondělí
nejdříve jsme vzhůru ve 3hod.ráno. vyspalí a čerství, pak ještě několikrát až je opravdu najednou rozbřesk. Pozná se to hlavně podle štěbetání ptáků. Dnes vstáváme včas. Jedeme na výlet. 300km tam, 300 zpět. Cíl je oblast, kde žijí Himba. Do té oblasti můžete jet i sami. Ale je to daleko, pokud se tam chcete pohybovat po krajině, potřebujete čtyřkolku a k návštěvě u Himba potřebujete stejně „styčného důstojníka“.
Tak je nás plné auto. My, dvě sympatické angličanky, domorodec, který umí himbasky a africans, řidič, který umí africans a anglicky a dcera domácích, která umí africans, anglicky a německy a jede tam, jako my, poprvé.

Vyjeli jsme v 8,00. Teď je 19,30, jsme zase ve své posteli, čekáme na véču a máme roztodivné pocity.
Himba jsou afričané, kteří se živí pastevectvím. Pastevectvím v oblasti, kde prší zatraceně málo. Oblast má jen jednu řeku a to na hranici s Angolou. Je to jedna ze tří řek v Namibii, která má vodu stále. Pramení v horách v Angole.
Přesto mají Himba hodně krav. Jsou považováni za nejbohatší lid v Namibii. Kdyby krávy prodali, měli by hodně peněz. Jenže ctihodnost rodiny se posuzuje podle počtu krav. Tak je neprodávají a nezabíjejí. Krav tedy přibývá, trávy je furt stejně málo a problém se tedy zvětšuje. O pastevectví se starají muži, o zbytek života ženy. Zatímco muži se oblékají i dost evropsky a chytaj „evropské manýry“, himba ženy trvají na tradičním způsobu života. Jsou to ony, které odsunují zánik jejich civilizace. Ale na jak dlouho? 20-30let?
Rod bydlí v jednom králu, tedy větší ohradě. Uprostřed je menší ohrada pro dobytek, před ní svatý oheň a před ním největší chýše. Ostatní chýše jsou pak nějak kolem. Také tu jsou chýše na zásobování a lednička. Chýše na nožkách, uplácaná z hlíny a uzavřená. Když něco v ledničce potřebuješ, uděláš si do ní otvor, vybereš si, co chceš a otvor zase zamažeš hlínou.
Žena ráno vstává ve 4.00 a do 7.00 je zaměstnaná tím, že se maže rozdrcenou červenou hlinkou smíchanou s tukem. Nakonec se ovoní kouřem z bylin. Tři hodiny na makeup!
Himba se nemejou. Nikdy! Když se mimčo narodí, hned ho hezky napatlaj a zbytek života se ta vrstva obnovuje. Zajímavé je, že nám fakt nelibě nepáchli. A že je Petr sakra citlivý! To jsme v tom horku asi páchli víc my, bílí. To mazání je chrání před sluníčkem a vysycháním. V tom klima tady to jistě mají za staletí již vymyšlené. Mažu se krémíčky co můžu, ale kůže je stejně hned suchá.
Mají tak napatlanou i hlavu a vlasy. Podle účesu se pozná pohlaví i stav.
Jako dříve u nás na vsi. Malý kluk má hlavu vyholenou, jen malý proužek vlasů v půlce hlavy. Holčička má dva copánky nad čelem dopředu. Kluk na ženění má jeden copánek zvednutý vzadu do výše. Symbolika? Holka na vdávání má nad čelem komplikovaný příčesek z vlasů vyvoleného a chlupů oblíbeného zvířete. Vyvolený je vyvolený rodinou. Ale nevěra není problém, který by prý stál za řešení. Při pastevectví se často zavítá do jiných oblastí a rodin. A pohostinství se týká i sexu.
Oblečené jsou ženy himba jen do kožené zástěrky. Když jdou do města mají ještě kožené ozdoby kolem krku. Hruď zústává nahá. Celková výzbroj ale váží 20kg, pak ještě několik dětí, pytel s moukou a jde se.
A tak se ve „městě“ střetávají světy naplno. Polonahé Himba, evropsky oblečení černoši, herero ženy ve svých neuvěřitelných viktorianských šatech a kloboucích a turisti v autech. To vše se potká na ulici, u benzínové pumpy, nebo v supermarketu.
Návštěva vesnice byla poučná, ale průjezd městečkem byl zážitek.
Ve vesnici nám ukázali jak bydlí, jak se patlaj, jak drtí mouku kamenem. Pak se nám pokusily prodat různé ozdoby a byly docela otrávene, že nechceme moc kupovat. Nakonec se ale nechaly průvodcem vyhecovat, aby nám zatancovaly. Dokonce mě jedna vyzvala i k tanci. Děti dostaly bonbon, ale i dospělé ženy se bonbonů dožadovaly. Tak jsem měla takový divný pocit, že jsem v kůži Mikuláše, který omylem zabloudil sem, trochu ruší, trochu je vydírán, ale vidí něco, co brzy asi zmizí. Nakonec vesnice dostala od našich průvodců za naše peníze nakoupenou mouku, vodu a tuk k natírání atd. Chtěli prášky a ukazovaly, že je bolí hlava. Nejspíš malarie. A protože většinou dostanou aspirin a ten jim pomůže, chtějí prášky na bolení hlavy.
Petr se nechal vyfotit se dvěma ženama. Jednou Himba, která má oblékání z kůže a jednou méně-cennou Ohimba, která má oblékání z látky. První je z rodu, který má víc krav. V obou případech by to bylo asi dost riskantní. Aids tu má prý 50procent obyvatelstva. Take hodně díky UNO vojákům, kteří zde byli po dobu urovnávání vztahů s JAR. Přišli z Angoly, přišli nakažení a měli peníze. I tady byly pro ženské neoddolatelně přitažlivé. Když se k tomu přidají rady některých šamanů, že se muž vyléčí jen stykem s pannou, není divné kolik má Namibie černých sirotků. Naštěstí už začíná fungovat osvěta a nemocní mají zájem o léky. Problém je přesvědčit je, že je mají brát i když se jim udělá lépe. Himba byli tohohle zatím z velké části uchráněni. Přece jen si tak snadnou nepouští cizince k tělu. Ale náš kamarád, který do Namibie jezdí často, nám říkal, že půjčovny aut si stěžují, že jim Italové občas již vrací auta od červené hlinky.
Do vesnice nakonec přišel i učitel. Děti tam mají školu, kam musí-mají chodit. Oblečené a učí se tam anglicky. Brzy budou jen Himba skanzeny pro turisty. Žertovali jsme, že jsme nenakupovali, protože Himba neakceptovali naše kreditky. Jak dlouho jěště?
Poodjeli jsme od vesnice, zastavili, vyndali chladící boxy s kuřaty, bramborovým salátem, pivem a kokakolou. Termosku s kávou a koláče. Byl čas oběda. Opět ty divné pocity, které nemají odpověď. Čím jsme si tohle zasloužili, kdo je šťastnější, co je správné, atd. Pak opět tři hodiny zpět na farmu. Náš řidič jezdí tuhle trasu tak často, že ji zná asi nazpaměť. Každopádně jel rychle a přitom furt koukal, co se kde hýbe. Díky tomu viděl a nám ukázal i nosorožce. U žiraf už se ani nezastavovalo.
Sprcha v pokoji z nás smyla hlinku himba, prach z cesty a kontakt s minulými časy.
U večeře jsme s angličankama probírali, co vlastně ty himba ženy celý den dělají. Proč trvá raní hygiena tři hodiny a proč s ní začínají za tmy ve stanu, kde ostatní ještě spí? Pak pokecá u tradičního raního zapálení svatého ohně, podojí, namele mouku, nakojí dítě a je čas opět pokecat u svatého ohně večer. No tak idealní to asi není. Ale která evropská žena může řesit problém krvácení při menstruaci prostě tak, že tři dny sedí na jednom místě, nehne se a čeká až to přejde? To by se doma i v práci divili! Dětí mají za život prý tak šest. Jak to dělají, že né více, nevím. Prý když má žena dítě, muž k ní dva roky nesmí. Muž mívá vícero žen. Ale pokud mají všechny jeho ženy děti najednou, má jich sice víc, ale stejně má nerudovský problém „kam s ním“. Po skvělé večeři, kudu řízek s bramborobvou kaší, tzv „himba schnietzel“, jsme se Petrem pokusili odrbat si z chodidel himba hlinku. Né moc úspěšně. Já jak šourám nohama, jsem si vždy naházela písek a prach na prsty u nohou. V poledne jsem si myslela, že si je tak tím horkým pískem upálím. Domorodci pochopitelně běhají bosi.
Jo málem bych zapoměla na botaniku. Afrika překvapivě nádherně voní. Zjistili jsme, že květy akacií, které tak rády okusují žirafy, voní až omamně. Dnes v poledne při zastávce voněla úchvatně nenápadná suchá tráva. Voněla jak františek na vánoce. A v horku voní země a kamení zvláštně sytě, temně. A tady na farmě jim voní voda. Teplá. Musím zítra zjistit proč. Teď jdu spát.
Ještě ne. Málem bych zapoměla na baobab. Černošské pohádky říkají, že Bůh měl vztek a zasadil baobab obráceně. Tak jsou vidět nahoře kořeny. Nejstarší baobab je někde na severovýchodě Namibie. My viděli macka starého asi 1500let. Bývá vevnitř dutý, tak do něj naprší. To vědí zvířata a lezou si do něj pro vodu ze shora. Vědí to i San, pouštní lidé a vrtají do něj dírky kůrou a tak získají vodu. San někdy dávají vodu do vyvrtaného pštrosího vejce, dírku zalepí pryskyřicí a vejce zahrabou. A když není voda, tak ho i po letech zase vyhrabou. A taky někdo zjistil, že na kůře plodu baobabu zevnitř je něco bílého a to se dá požít jako droždí. Jak to mohlo někoho napadnout? A protože plody bobabu vypadají jako opice vysící za ocásky, říká se mu taky affenbaum.
Tak a dobrou.

13.9. úterý
viděla jsem je! JÁ JE VÁŽNĚ VIDĚLA! Čtyři! Leželi hned vedle silnice! Čtyři lvi!
Ale od začátku, tedy od rána.
Dnešní noc jsme prospali dobře a tak ráno jsme byli vzhůru až se svítáním. V 8,00 snídáme, v 9,00 jsme v autě a v 10,00 jsme nakoupili benzín a pivo, chleba a ananas v supermarketu. Úžasný svět. Černoška ve starobylých šatech jak do divadla u pokladny s čárkovým kodem na konci světa.
Pak asi 200km, dnes po asfaltu, rovnou do kempu, kde budeme spát. Je to legrační. Spí se ve velkých stanech, ale je tu velmi pěkný moderní kovový nábytek a na koupelnu se musíte kouknout na fotce, to je těžko k popsání. Kemp má i bazen, kde se chvíli ochlazujeme, než vyrážíme na pár hodin do reservace Etosha. Je to obrovský park. Smí se jezdit jen po daných cestách a nesmí se vystupovat. Což po dnešku chápu a akceptuji. Strávili jsme tam dnes čtyři hodiny a měli jsme štěstí. To není zoo, nedá se zaručit, že něco uvidíš. Ale my viděli. Koupající se slony. Rvoucí se zebry. Frontu zeber, pakoňů, neboli gnu, kudu, springboků atd.na pití. Oryxové předbíhali. Rozvážné žirafy, legrační prasátka, malé pouštní veverky, několik druhů ptáků, šakala a jako poslední opravdové lvy. My jim byli téměř lhostejní. Já mám zvýšený puls ještě teď. A to už jsme se zase mezitím schladili v tom kempovním bazenu. Co já vím, co má takový lev v úmyslu. Dojde k autu, otevře si dvířka a vyndá si mě k svačině jako olejovku z konservy? A fotit jsme chtěli i při staženém okénku auta…..
Teď vyčkáme večeře a pak na kutě. Zítra tím parkem projíždíme napříč. Smí se tam být jen od východu slunce do západu slunce. A to je teď od 7.00 do 7.00. V parku jsou i tři kempy, kde lze spát, ale tam jsme bohužel už nedostali místo. Mají tam osvětlená „pítka“ kam chodí večer zvěř pít. Třeba je to dobře. Onehdá si prý nějaký lev sundal ze zdi fotografujícího turistu k večeři. Zeď prý vylepšili, ale lva mohl mezitím taky napadnou nějaký nový trik.
Jé to bylo dnes hezké! Ti lvi byli fascinující. Ale předtím jsme stáli hodinu u jednoho zdroje vody a pozorovali tu pestrost, co se tam scházela. I já se za ty tři dny naučila vidět zvířata v přírodě. Ale Petr je lepší. Vysvětluje to trvalým, celoživotním treningem v pokukování po ženských. Velmi ho také dnes zaujal sloní samec. Měl přirození stejně dlouhé jako chobot. Při chůzi si do něj kopal. Mužům by tak dlouhé nosy neslušely.
Jsme po večeři na polštáři. Máme v bříškách opět přecpáno. Co se týka vody, mám vůči místním občas pocit provinění. U jídla ne, všichni, i děti, vypadají zdravě a dobře živeně. Ostatně ti lvi taky nebyli pohublí. Dobrou noc.

14.9.středa
v noci se mi nespalo hezky. Hloupé sny. A Petrovi prý také. Ale přišlo ráno. Sen je sen, probudíš se, je den. A někdy je to i úleva. Tak jsme zabalili, naložili, nasnídali se a rychle zase do parku. Dnes jsme jím projížděli ze západu na východ. Přímá trasa měří 150km. Ale přímo nejde nikdo. My to zahnuli hned za bránou na postraní cestu, kde včera byli ti lvi. Ale nikde nic, ani ocásek. Dlouhou dobu jsme po cestě viděli jen drobnou kozí a gazelí havěť a spousty zeber. A obrovské sloní bobky. Slona ale ani náznakem. U pár zastavení, pítek, tedy zdrojů vody, kam v době sucha zvěř prostě musí, bylo živo a bylo tam hezky. Ale tohle už jsme viděli. My chtěli vidět slona! Teď hned!
Místo toho jsme viděli obrovské supy, něco jako jezevce a dlouho jsme stáli na místě, kde byl pštros s pštrosicí a čtrnácti pštrosáčaty. Kouzelná velká kuřata, která se učila napodobit rodiče a pít s tím dlouhým krkem z louže. Na oběd jsme dojeli do kempu, který je uprostřed reservace. Tou dobou byl Petr už rozmrzelý, že neviděl slona…. Trochu to spravila koupel v bazenu. Pak hup do auta a dál. Čas nemilosrdně utíká. A pak to přišlo! U prvního pítka tlupa slonů. Slonice šéfová, staré slonice, slonice mamky se slůňaty. Nejvíc rozruchu dělali puberťáci. Furt zkoušeli, kdo z koho. Starý slon se raději přišel napít až když slonice šéfová naznačila, že se jde dál. Tak se seřadili, naposled zapudrovali choboty prachem a vyrazili přes silnici někam…. Cestou šéfová ještě jen tak rozlámala chobotem stromek, asi jako, že tam dnes už byli a byli pryč. U pítka zůstalo jen pár žiraf, aby nám ukázaly jak žirafa pije. Roztáhne nohy, pokrčí kotníky a pak do té vody dosáhne. Vědci již vyzkoumali, jak to, že se jí neodkrví mozek. Ale co dělá, když jí to v tom blátě s těma roztaženýma nohama ujede?
Po pár metrech další atrakce. Pět lvů. U silnice, ve stínu. Byli jsme jim úplně lhostejní. Bylo jim horko. Jenže čas letěl. Tak ještě pár pítek, stovky zvířat a ještě dva lvi. Byli daleko, ale i tak bylo dalekohledem vidět, že jeden je lev a že je to kolos. Ležel zcela klidně. Nedaleko u pítka prý lvi strhli žirafu a tři dny jí žraly. Asi trávil.
Pak už neúprosně poslední pítko. Tam se sešla na rozloučenou spousta různých druhů a v zapadajícím slunci jim to ohromně slušelo.
A rychle na bránu. U brány jsme krátce zastavili. Už jsme věděli, že nedaleko havaroval jeep a jsou i vážně zranění. Jednomu z nich se náhle težce dýchalo. Vypadalo to, že má zlomenou klíční kost a žebra. Mohl mít propíchlou plíci. Ale co s tím tady? Naštěstí již přistál vrtulník a zrovna přijížděla záchranka. Jsem ráda, že nám se celou cestu nic nestalo. Petr konstatoval, že včera, po té, co já řekla, stůj jsou tam lvi, šlápl na brzdu, ale jel dál na tom štěrku jak na ledě. Píšou to v každém průvodci a je to tak. Jsem mu vděčná za to, že mě ty tři týdny všude bezpečně provezl. Několikrát jsme si říkali jaká bezmocnost asi vládne v autobuse. Někdo chce chlad, někdo teplo. Někdo vidí, jiný chce taky, ale zrovna sedí na druhé straně autobusu. Na focení ti jen tak nezastaví. Byli jsme takhle vydáni na pospas na výletě k Himba a stačilo to. Takhle je to dražší a pro Petra těžší, ale 1000x lepší.
Za tmy jsme dojeli na farmu asi 40km za bránou. Prima, že nám žádné zvíře neskočilo pod kola. V Africe se za tmy jezdit nemá. Po straně silnice na nás v záři reflektorů svítily stovky očí.
V rámci šetření jsme měli „výborný“ místní bílý topinkový chleb dva dny starý a teplou rakouskou paštiku. Trochu ochlazené pivo, ale i výborný slaďoučký mladý ananas. Jestli se podaří trochu vychladit i tu whisky, bude to o.k. Dobrou noc.

15.9.čtvrtek
ráno jsme se probudili do kempu šedesátých let DDR. Včetně morálky personálu, plastikového vkusu a kvality dotažení práce. Farma se jmenovala Sachsenheim. Ta farma nebyla malá a to vše nestálo málo peněz. A bylo to nezachranitelné. To by se vše muselo srovnat buldozerem a vyhnat majitele i personal a začít znova. Chyběly hrnky, došla voda na kávu, vajíčka byla přemaštěná, nevonělo to tam. Z dnešního pohledu byla včerejší volba vlastní večeře z baťohu správná. To bylo na rychlý ústup.
Dobré to bylo ale na to, uvědomit si, jak hezká byla mnohá bydlení před tím.

Rekapitulace:
1.noc v poušti Kalahari, farma Anib. Čistá, voňavá, vkusná, luxusní.

2.noc u Koecherbaumů. Legrační WC spojené stropem s ložnicí v podivném kulatém domku, který divně voněl. Co je to privátní sfera? No, po třiceti letech manželství nás to nezaskočí. Ale pan domácí se snažil, aby se nám tam líbilo.

3.noc v rodinném domku na kopci v Luderitz. Večer jsme neopustili normální hotelový pokoj a ráno byl výhled z prosklené jídelny moc hezký. A pan domácí byl sympaťák.

4. a 5. noc na farmě Namtib. Legrační bydlení, vkusně zařízené. Nejdřív pokoj, pak malý soukromý minidvorek a až pak WC a koupelna. Než jsi v noci došel na WC byl jsi úplně vzhůru a mohls pozorovat hvězdy. Život i hygiena při svíčkách. A báječná atmosfera, jak návštěva u přátel.

6. a 7. noc. Weltevrede. Pokoje zařízené masivním vyřezávaným nábytkem s africkými motivy, terasa na západ slunce, pěkná jídelna. Neosobní majitelé. Je to pochopitelné, tady turisté spí jen kvůli těm dunám a taky je nic jiného nezajímá. Ale slepili mi tu ochotně prasklé sluněční brýle. To by byl jinak ten den v dunách problém.

8. a 9. noc Swakopmund. Pokoj velmi neutralní, ale topili! Dobrá snídaně s příjemnou obsluhou. Tohle bydlení jsme si vyvzdorovali. Původně nám vytrvale bylo nabízeno prý krásné bydlení na břehu. Ale tady jsme zjistili, že asi 5km mimo město.

10. noc farma Ameib. I tohle bydlení jsme si vyvzdorovali a jednu agenturu dokonce opustili, protože nám ji nechtěla „dohodit“. A dobře jsme udělali. Krásný bungalov, krásná farma. Dobré jídlo. Večer si farmář sedl ke stolu s německy mluvícími hosty a paní k hostům, kteří mluvili africans. To bylo ohleduplné. Záporné bylo jen negativní nastavení farmáře. Vlastně jsme od večeře kvůli tomu utekli.

11.noc v Khorixas. Kemp v rukou černých. Čistý, snídaně o.k. Koupel v bazénu s chlorem a chloru oddolnými breberkami jsme přestáli taky.

12. a 13.noc na Toko lodge. Nádhera po všech stránkách. Venku, vevnitř, v jídelně, v pokoji. Vkusné, čisté, voňavé, luxusní. Vcelku příjemný personal.

14. noc Etosha safari camp. Srandovní bydlení v plátěných stanech, ale s překrásnou vtipnou jednoduchou výzdobou a kovovým nábytkem. Čisté, hezká jídelna, bazén, prima veselý a vtipný černý personál.

15. noc farma Sachsenheim. Tak tu jsme si vyvzdorovali taky. Protože v Etoshe nebylo nic volné a za hranicí parku jsou lodge superdrahé. Katastrofa. Ošklivé, nefungující, nechutné. Brr. Ale bylo čisto.

16. noc pension ve Windhooku, tedy dnes večer. Všude čisto, vše funguje. Majitelém jsou Němci. On byl léta průvodce po Namibii až se sem přestěhoval. Paní statečně tvrdí, že se jí tu líbí. Jsou tu teprve rok.
Je 22,30 a zrovna dozněl rachot z protějšího nádraží. Uvidíme jaká bude noc.

Ale to jsem se dostala k večeru a přeskočila den. Tak po té, co jsme s úlevou za sebou zavřeli bránu farmy, což mimochodem také nebylo snadné, vydali jsme se na poslední a dlouhou štreku. Sice po asfaltu, ale tahle štreka bylo docela frekventovaná. To znamená, že tu a tam přejelo děsně rychle, děsně velký a tlustý auto. Ale silnice byla na tyhle tlusťochy docela úzká. Jedno, v průvodci zmiňované jezero, jsme minuli, když jsme za plotem viděli o co se jedná. Asi jako lom na hájence.
Jeden skanzen, tedy homestead různých národů Namibie, jsme navštívili a prošli. Moc se ty domky tedy nelišily. A opět mě nejvíce fascinovaly domky lidí San z pouště Kalahari. Už jen najít tu správnou trávu a něčím jí utrhnout! No, nepřežila bych.
Pak jsme viděli jeden Spar. Koupili jsme tam oběd a hned jsme ho snědli u benzinové pumpy za přítomnosti tlupičky mladých černošek. Jedna těhotná, tak čtrnáctiletá, něco řešila na telefonu vedle stolku.
A Petr mohl z blízka vidět jejich nádhernou pleť a kudrnate roští - vlasy.
Pak jednu lokomotivu, která jezdila na trase asi 500km z vnitrozemí k přístavu u moře. Trať vznikla, když se soukromníci spojili, aby tak zjednodušili dopravu rudy ze severu přes poušť. Před tím se vozila volskými povozy. Ruda tam, noví osadníci zpět. Dnes jízdní řád prozrazuje, že jede jeden vlak denně.
Tady bych mohla podotknout, že ruksakové turisty ani stopaře jsme tu neviděli. Tady to asi nejde. Veřejná doprava je jen mezi hlavními místy a ty nejsou turistické atrakce.
Černí sedí tak dlouho u silnice, až je jiní černí s autem za úplatu kus vezmou. Prý to funguje.
Pak jsme absolovovali a přežili jeden trh s vyřezávanými předměty. Všechny na jedno brdo. A všechny zaručeně z „ebenu“. Nic jsme si nekoupili, ale trh jsme vzorně prošli a trpělivě stokrát odpověděli na otázku „how are you?“.
Pak už jen ruleta, kde sjet z velké okružní silnice do města. Namibijští bohové stáli při nás, tak jsme byli u penzionu zrovna, když se setmělo a jen s jedním hrubším dopravním přestupkem.
Pokoj je o.k., jídelna útulná jak obývací pokoj. Taky jsme zde po večeři pobyli při hezké hudbě, vínku a listování v časopisech o Namibii. Většinu fotek, co jsou v časopisech, asi máme taky. Člověk najednou poznává ty motivy, ví kde to je, proč je to focené a zda ráno či večer.
Na trhu jsme hledala zebru. Jsou mi sympatické. Žádnou jsem nenašla. Ale měla jsem ji dnes večer na talíři s pomfrity. Něco jako libové hovězí. Dvě sklenky vína a už budu asi brzy spinkat. Jo, v internetu píšou předpověď počasí pro Salzburg na víkend. Déšť a asi 12°C. To bude šok. My jsme teď pustili větrák, aby se dalo spát. A dopili jsme naší cestovní lahvičku whisky. Na zdraví a na další cesty. Je čas na cestu domu.

16.9. pátek
spíme nejspíš v trojúhelníku mezi přistávací plochou letiště, nádražím a dálnicí. Občas se mi zdá, že slyším i parník. V noci byl jakž takž klid. Ale ten skončil v 6,30. Tak zatím nevíme, co s dnešním dnem do večerního odletu. Na letišti máme být v 18,00, teď je 8,00.
Pomalu se dostáváme do provozní teploty. Po poklidné snídani se nám podaří zabalit tak, abychom na letišti nic moc už neřešili. A jdeme se pěšky dorazit do teplého hl.města Namibie Windhoeku.
Na ulici je černobílá směsice. Ale 99% evropsky oblečení. Černí vesměs štíhlí. Muži skoro 100%, mladé hoky taky. Starší ženy pak přece jen nabydou úctyhodné rozměry.
Petra fascinuje objev, že všechny dlouhé vlasy jsou umělé. Jejich vlastní vlasy jsou jemně kudrnaté roštíčko. Vlastní délka je tak maximálně k uším. Pak buď jsou přimotané umělé vlasy k vlastním, nebo rovnou paruka. Jejich touha po dlouhých vlasech je jednoznačná. Mají to všechny. My se holt zas opalujeme do tmavohněda, jak můžeme.
Petr je z toho velmi zklamán. Zase jedna iluze v háji. Ale zapojil představivost a trénuje nadále pozorovací schopnost profesionálního lovce. Co mají každopádně, je úplně jiná měkká, heboučká, tlusťoučká sametová pokožka. Vím to z vyšetřování mých černých pacientů a je to vidět. Petr by si rád sáhl, ale netroufá si.
Tak táhneme městem a pozorujeme lidskou galerii na ulici a chodíme do obchodů s uměním. Tam je zboží jiného provedení než na trhu a nikdo nám tam ho nevnucuje. „I give you a special price, md´m!“. Afternoon price, morning price… V jednom takovém krámku Petr objevil sud s polodrahokamy. Celý šťastný se v něm hrabe a vyhrabe pár, které s námi pocestují do Evropy. Já si skoro koupila plyšovou zebru. Hledala jsem celou dobu, jenže zebra je pro ně asi tak běžná jako kráva.
A tak umělce neinspiruje. Ale opanovala jsem se.

Jídlo k obědu jsme si koupili zase ve Sparu. U půltu s lahúdkama. Vedle stála nádherná černoška a „..I´d like a kabanosi, please“. A z radia do toho hrála tyrolská jodlovačka. Svět se zbláznil.
Jo, včera po cestě jsme hledali tu starou mašinku. Na dotaz kde je railwaystation, černí nereagovali, ale kde je bahnhof, věděli hned. Že to byla a tak trochu stále je, německá kolonie, se nezapře.
Ten koupený oběd, nudlový salát, limonádu a kokakolu, jsme snědli na trávě v parku. Po malé svačince z nás zbyla hromada plastikového odpadu. Co stím svinstvem ta země udělá, je nepříjemná otázka.
Spolu s námi se na trávě povalovalo vesměs černé obyvatelstvo a pár turistů. Opakuji leželi jsme všichni na TRÁVNÍKU! Windhoek má víc vody. To nám vyprávěla paní, se kterou jsme se dali do řeči, když jsme objevili tkalcovnu koberců z karakulské ovčí vlny. Tyhle ovce sem nějak připutovaly z Arabie a dokážou se tu nažrat. Asi žerou kamení. Ta tkalcovna vyráběla typické místní koberce. Vlna se nejdříve musí v ruce rozcupovat, pak na stroji s hřebeny pročesávat až vzniknou pásy. Ty se pak smotají do provázků. Až ty se pak mohou vyprat ve vodě přesně 37,oC teplé. A až po té se z toho tkají koberce. Koberce mají hnědohnědou sametovou barvu jako Namibie.
Paní zaměstnává patnáct lidí. Cítí se za ně zodpovědná a tak třeba neuvažuje o koupi levnější a výkonnější techniky. Byla velmi příjemná. Také mluvila německy. Přišla sem z Berlína. Chybí jí čtyři roční období a les. Ale zpět by nešla. Také vyprávěla, když na to došlo, jak moc místní sportují a jak jezdí na kole. Asi lidé z hl. města. My za tři neděle viděli všeho všudy sedum kol a žádnou motorku. Na dotaz proč to tu není, jsme nikde nedostali dobrou odpověď.
Také vyprávěla, že vláda kontroluje v noci vrtulníkem, zda jsou bazeny na noc zakryté. Kvůli odpařování vody. A platí se vysoké pokuty. Také je stanoven limit spotřeby vody na domácnost a spotřeba nad něj je výrazně dražší. Štve jí, že ale ambasady, protože mají dost peněz, vodou plýtvají. Třeba na trávníky, místo aby měli kamenné zahrádky jako mají místní. No, před jejich místním parlamentem, stříkala voda také na trávník tak, že tam bylo mokro jak na naší zahradě v Sazburgu!
K.o. jsme dorazili zpět do penzionu, dali spršku, pivo, kolu, chvíli oddech a byl čas jet na letiště.
Měli jsme tam být 2-3 hod. před odletem. To se ukázalo jako oprávněný požadavek. Afrika! Vše pomalu a postupně a v několika frontách u různých okének. Pak zase neměli eura menší honoty na výměnu za namibijské dolary… Někteří němečtí turisté pracovali na infarkt. Já to odstála a bylo to snad to nejnamahavější z dovolené. Petr to sledoval z lavičky. Ale on mě tři týdny vozil. Vcelku 4020km vlevo! Bez nehody a bez problému. Ještě jednou DÍKY.
Pak nás nasypali do letadla, vysvětlili nám opět, kde máme plovací vesty a nouzové východy.. to mě vždy potěší. A byli jsme ve vzduchu. 7000m vysoko, rychlostí 920km za hodinu, atd.. „Tot siens“, nashledanou Namibie.

Co napsat o pocitu? Asi se to bude teprve vyvíjet. Díky povídání s leckým, jsme se přeci jen o životě téhle části afriky něco dozvědělil. Víme co je to safari. Projeli jsme 4000km Namibií. Nebyli jsme na severu a severovýchodě. Tam to bude asi zcela jiné. Bažiny, zeleno, bůvoli, hroši, méně turistů, křováci. Ale 4000km taky není málo.
4000km krajinou s nesmírnou rozlohou. S přírodou, která má nad lidma stále navrch.
Je zajímavá, chvílema fascinující. Mě přišla celkově hrozně tvrdá. A pocit spojení s universem se tentokrát nekonalo. Jsem ráda, že jsem to viděla a poznala. Vím zase trochu víc.

Tak kam příště? Teď se těšíme za čtrnáct dní na vodu do jižních Čech. Voda by mi chyběla. Asi bych se snažila rychle si vyžebrat peníze na letenku zpátky.

17.9. sobota
4,30 budíček po 3,5hodinách „spánku“. 5,00 snídaně. Já mažu housky do tašky. Ve vlaku snad už budu schopná jíst. Teď ne!
5,55, přistáváme.

Přistáváme do jiného světa!

-rychle, včas si vyndat věci a být venku z letadla dříve než ostatní!
-která fronta na pasovou kontrolu jde rychleji!?
-kde jsou naše krosny?!
-tenhle vlak už nestihneme!
-tenhle jo…

ale ouva! Dnes začíná v Mnichově Oktoberfest a současně tam je prvoligový fotbal.
Vlak je přecpán. Chlapi, pak ti, co to netušili a ti, co neměli na vybranou, jako my.
Z jedné strany se cpou uličkou tlusté lederhose s pivem a opačným směrem se snaží projít dvě hubené japonky s kávou. „Welcome in the reality show!“. Himba by čuměli. My ale čumíme taky. A napadá nás… can I take a photo of you, you are so pretty! To by zase koukali oni.
Nějak to přežijeme. Stejně budeme doma za 20hodin po vzlétnutí. Dřív… jak dlouho to mohlo trvat dřív?
Venku je zeleno a leje. Hnusnější počasí na nás čekat nemohlo. Tak je to komplexní léčba šokem.
Doma peru dva dny. Tedy rýžuji jemný a ještě jemnější písek ze všeho, co jsme měli ssebou.
S potěšením shledávám, že naši blízcí se mají dobře a holky se báječně staraly o babičku i když jen na dálku na telefonu. Že zahrada je méně zarostlá, než jsem se obávala. Jen jsou zase okousané keře evropskými srnci. Bestie!
A když projde domem úklidová četa, je život zase v normálu. Petr dva dny vyspává dovolenou. Může. Na kolo to venku fakt není. Čteme noviny za uplynulé tři týdny a najednou vidím titulky: „příští dovolená přijde určitě!“. Tak jo, a kdy?

Dodatek:
Dva týdny se nám zdají oboum sny o Africe. Některé dost praštěné. Asi se nám dostala pod kůži více, než jsme si všimli.

Cestou jsme tam jednou četli: “ You can´t give more years to your live, but you can give more live to your years!“.

Září 2005

Tři neděle jsem prožila s Petrem v autě, aniž bychom se navzájem zabili či rozvedli.
Zážitky máme tedy společné. Zápisky jsou ale jen z mého pohledu. Petr by to asi napsal trochu jinak. Irik

další cestopisy
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@